Krátká historie Pěnčína.

Do Pěnčína č. 111 jako první přišel syn Jana (VII-28) a Františky ze Dvorka - Jan (VIII-54) *1871. Byl to familiant, rolník a tkadlec, hrál na heligon a to uplatnil i při vojenské službě - kopie vojenských dokumentů zde. Zřejmě v souvislosti s dědickým řízením si okresní soud vyžádal z farní matriky potvrzení o Janově narození - přepis zde. Následně pak laškovský farář potvrzuje, že Jan splnil povinnost uloženou mu v závěti jeho matky - zde.
Jan byl aktivní ve veřejném životě (jak dokládá zápis v obecní kronice) už v roce 1906 byl zvolen do obecního výboru. A po skončení 2. sv. války v roce 1945 měl v novém MNV (místním národním výboru) na starosti odbor zásobování a dle stejného zápisu téže kroniky jeho syn Jan (IX-101) byl členem výboru pro stavbu obecní školy. Stejně je uveden i v dalším soupisu členů národního výboru.
Jan (VIII-54) se poprvé oženil s Filomenou Zatloukalovou, dcerou Josefa Zatloukala, čtvrtláníka v Pěnčíně a měli spolu sedm dětí. Z nich nejstarší Filoména (IX-96) se vdala za Rudolfa Kovaříka z Pěnčína - Zastávky. V roce 1942 na ni a jejího manžela převádí její sestra Františka (IX-97) vlastnictví svého pozemku výměnou za doživotní ubytování a péči v jejich domku č. 137 v Pěnčíně. Nezvyklou součástí smlouvy je i prohlášení smluvních stran, že oni ani jejich předkové nebyli židovské národnosti. Františka zůstala svobodná a ve věku 50 let zemřela na srdeční vadu.

Následoval Alois (IX-98) *1899 - krejčí - který se přestěhoval v Pěnčíně do č.40 a oženil se s Marií Zárubovou, dcerou Aloise Záruby, rolníka v Pěnčíně. V pěnčínské kronice se píše, že se roku 1950 stal členem místního akčního výboru Národní fronty a na jiné straně je uvedeno, že v roce 1951 byl zvolen starostou Sokola v Pěnčíně. Alois ale bohužel již roku 1952 zemřel v lázních Teplice. Jejich syn Vladislav (X-82) - ekonom na ministerstvu - se pak odstěhoval do Prahy. Poprvé byl ženat se Zdenkou Jelínkovou *1935 - mají dceru Zdenku (XI-70) *1959, provdanou Krotilovou a se svou druhou manželkou Evou Kolmanovou *1940 (roz. Pípalovou) má vlastního syna Pavla (XI-72) *1971, který žije v Praze a nevlastního syna Petra (XI-72) *1963 (jeho otcem je Josef Kolman), který přijal příjmení Kutý. Petr se oženil s Ludmilou Prouzovou a mají dvě dcery: Kláru Kutou (XII-68) a Helenu Kutou (XII-69).
Další dvě děti neměly šťastný osud - Marie (IX-99) *1901 zemřela na katar žaludku a střev, Jan (IX-100) *1905 na zánět plic.

Další z pěnčínských sourozenců - Jan (IX-101) Kutý *1907 - začínal r 1928 jako učitel v Budětsku, v roce 1936 se přestěhoval do domku č. 68 v Pěnčíně, který obdrželi s manželkou Marií Hrabalovou od jejích rodičů (Rudolf Hrabal, čtvrtláník v Pěnčíně a Elekta Hrabalová).
V kronice obce Budětska je o něm první zmínka v roce 1928, když v pololetí nahradil odcházející kolegyni, v roce 1930 je už uveden jako třídní učitel a v roce 1932 se tam píše, že jako učitel dostal tzv. definitivu (t.j. trvalé místo zaměstnance ve státní službě) a tím byl tzv. "pod penzí".
V téže kronice se píše, že roce 1935 při příležitosti oslav 85. narozenin prezidenta Masaryka byl jedním ze slavnostních řečníků. Za jeho účasti proběhla oslava tohoto výročí i v roce 1936. Pan učitel byl na tehdejším venkově váženou osobností a asi byl dobrý řečník, protože mu byl roku 1934 svěřen slavnostní projev při příležitosti odhalování pamětní desky padlým v 1. sv. válce (byl mezi nimi i Antonín Kutý) v obci Raková. Koncem roku 1946 se ale vrátil do Pěnčína jako učitel a později se tam stal ředitelem školy, jak to doporučoval už v roce 1951 tehdejší odstupující ředitel školy a současně kronikář Rudolf Lužný. Další jeho řečnické vystoupení je zaznamenáno v kronice obce Krakovec v roce 1949 a to hned dvakrát: v listopadu při výročí bolševické revoluce v Rusku a v prosinci téhož roku při příležitosti oslav 70. narozenin generalisima Stalina. Po svém návratu do rodné obce se v roce 1947 stal členem MNV a počet jeho funkcí se rozrůstal jak uvádí kronika z roku 1948 a následujícím roce 1949 se stal i členem letopisecké komise pečující právě o pěnčínskou kroniku a o rok později pokladníkem místního SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy). Po únoru 1948 bylo nařízeno, že půda, na které její majitelé nepracují, připadne státu, proto se asi Jan s manželkou rozhodli prodat 1,5 hektaru svých pozemků obci za cca 15 000 Kč pro zřízení sokolskéko cvičiště, ale s jeho budováním se začalo až za dva roky. V roce 1951 přidal i funkci vzdělavatele Sokola, předsedy volební komise a práci v okresním pedagogickém sboru. Téhož roku ještě stihl uspořádat pamětní slavnost slavnost v místě bývalé obce Javoříčko a pokračovat v novém předsednictvu místního hasičského sboru. Dochovaly se i fotografie z jeho pedagogického působení - první je z roku 1952 a druhá z 1954. Od Janových potomků jsem obdržel i krátký fragment filmu ze školní slavnosti v roce 1960 - (video). Jan zemřel v r 1970 na infarkt myokardu.
Jan a Marie měli dva syny: Jana (X-83) a Václava (X-84) .
Jan (X-83) - zemědělský inženýr - žil ve Žluticích s manželkou Danuší (úřednice), dcerou Josefa Prusíka z Kralovic u Rakovníka a z jejich tří dětí je Danuše (XI-73) zdravotní sestrou, Jan (XI-74) - programátor Škoda Plzeň a Pavel (XI-75) - elektromontér - ženatý s Ladou, dcerou Vlastislava Červenky z Karlových Varů, mají dcery Barboru (XII-77) a Kristýnu (XII-78). Jan (X-83) se musel v 78 letech podrobit srdeční operaci o které se psalo i v novinách. Skoro by se chtělo říci, že se dá vystopovat jistá rodinná zátěž srdečním onemocněním - viz Alois (IX-98), Jan (IX-101) i Jan (X-83).
Václav (X-84) - inženýr chemie - se oženil s Jaroslavou Šmídovou - sekretářka, přestěhovali se do Prahy a měli syny: Jana (XI-76) - dřevomodelář a Jiřího (XI-77) prodavač, jenž se oženil s Hanou Soukupovou a v roce 2008 zemřel. Zůstal po něm syn Václav (XII-71).
Jan (X-83) se v roce 1994 snažil získat zpět svůj finanční podíl ve zrušeném JZD Budětsko, zda se mu to podařilo jsem nezjistil, poněvadž s odstupem skoro 20 let už údajně neexistují žádné písemné doklady.

Posledním ze synů Jana a Filomeny byl Josef (IX-102) *1909 - kazatel církve adventistů sedmého dne - který se oženil s Marií, dcerou Jindřicha Kimlera, horníka z Mariánských Hor, přestěhoval do Ostravy a od roku 1944 žili v Hradci Králové. Marie *1936 zemřela na arteriosklerosu mozkových tepen. Nejstarší jejich dcerou byla byla Věra (X-85) provdaná za Jiřího Veselého z Brna, po ní se narodila Daniela (X-86) - zdravotní sestra, za manžela měla Zbyňka Šlechtu z České Třebové. Nejmladší sourozenec - Nelly (XI-80) zemřela v dětském věku. V rodové linii pokračuje jen jejich bratr Jaromír (X-87) *1944 - automechanik - který se oženil s Jarmilou Daičovou (účetní), dcerou Josefa Daiče, čalouníka z Vinařic. Nejstaší dcera Jana (XI-78) se provdala za Jana Hlávku z Lísek u Přerova, její bratr Daniel (XI-79) *1970 žije rovněž v Ostravě s manželkou Jarmilou Gornou a dětmi: Nelly (XII-72) - má za manžela Pavla Orsága, Ondřejem (XII-73) - manželka Sabina Svozilková a dcera Isabela (XIII-58). Ondřejův bratr Josef (XII-74) se oženil s Nikolou Procházkovou a Tomáš (XII-76) je zatím svobodný.

Poté co Janova (VIII-54) manželka FIlomena v r 1920 zemřela, oženil se r 1928 s vdovou Františkou Khýrovou, rozenou Hudečkovou - více viz kapitola Kandie.

Celá pěnčínská větev je zajímavá tím, že značný počet jejích původních členů v roce 1921 přestoupil k církvi československé. 21.února přestoupil zakladatel Jan (VIII-54) a později i děti Filomena, Františka, Alois, Jan a Josef. Z dětí se k římsko-katolické církvi vrátili: Filomena (1931), Jan (1932) a Františka (1947). Potomci Josefa a Marie Kimlerové se stali členy církve adventistů sedmého dne.